Gallipolský poloostrov
Evropský břeh úžiny Dardanely je tvořen poloostrovem, který se nazývá Gallipolský podle města Gallipoli (turecky Gelibolu).
Gallipolský poloostrov má kvůli průlivu velmi strategickou polohu. Pro Turky spočívá hlavní význam poloostrova v tom, že se jej rozhodly dobýt mocnosti Dohody během 1. světové války. A byly neúspěšné. V letech 1915 a 1916 se uskutečnil napřed mohutný námořní útok na gallipolské pevnosti. Když námořní útok nikam nevedl, na západní straně poloostrova se vylodily pěší jednotky. Většinou Australané a Novozélanďané. Těm se říkalo ANZAC. Při bojích o poloostrov jich mnoho padlo, takže na mě Gallipolský poloostrov působil místy jako kraj hřbitovů. Kromě ANZAC hrobů jsou tu samozřejmě i hroby tureckých vojáků a památníky smíření.
Výchozím místem pro návštěvu Gallipolského poloostrova je Çanakkale na druhém, asijském, břehu. Je to jediné velké město v relativně blízkém dosahu. Těm, kdo chtějí poloostrov navštívit a projet si vyloďovací pláže, doporučuji ubytovat se v Çanakkale a ráno vyrazit trajektem přes vodu do Kilitbahiru nebo Eceabatu. Trajekt jezdí minimálně každou hodinu a je laciný (asi 3 TL). Po polostrově se dá jezdit místními autobusy nebo stopem. Já ale vřele doporučuji jízdní kolo. Za jeden den se dají hlavní místa poloostrova projet a vrátit se zpátky trajektem. Kola se dají půjčit v Canakkale za asi tři nebo čtyři stovky na den. Sice to nejsou žádné zázraky, ale jezdí to.
Hned jižně od Kilitbahiru je zajímavá dělostřelecká pevnost Mamazgan (Fort Mamazgan). Zaujala mě natolik, že jsem si vyfotil všechny její informační cedule. Spolu s mohutným opevněním Kilitbahiru už z dálky poutá pohled.
Na špičce poloostrova ... no vlastně ne úplně na špičce. Na jedné z bočních špiček obrácených do Dardanel stojí obrovský památník. Ze všech stran vypadá jako obří řecké písmeno Pí, ale je v 3D. Takže 4 nohy a nahoře strop. Jmenuje se Şehitler Abidesi. Kolem jsou upravené prostory s hřbitovy a památníky. Když jsem toto místo navštívil, získal jsem dojem, že to tady Turci berou hodně vážně. Prostě fakt památník, memoriál. Opravdu na to vzpomínají a své hrdiny uctívají.
Na pomníku před jedním hřbitovem Australanů a Novozélanďanů stojí nápis:
Hrdinové, kteří jste prolévali krev v této zemi!
Jste zde v prsti přátelské země, a proto odpočívejte v pokoji. Ležíte tu společně s Mehmetčiky*, bok po boku, jeden druhému v náručí.
Vy, matky, které jste poslaly své syny z dalekých zemí! Setřete své slzy. Vaši synové nyní leží v našem lůně, jsou nyní v pokoji a v pokoji zde budou odpočívat navždy. Poté, co ztratili své životy v této zemi, i oni se stali našimi syny.
Mustafa Kemal Atatürk, 1934
(* Označení "Mehmetçik" se vztahuje na vojáky turecké armády. V anglickém přepisu toto slovo není přeloženo, proto jsem jej nepřekládal.)
Kromě tohoto památníku Şehitler Abidesi jsou zajímavé vyloďovací pláže. Nejsou to pláže v tom smyslu, jak si je představujeme, jako že slunečníky a opalování na písku. Tyhle pláže jsou úzký pruh písku, pak silnička a pak prudký blátivý svah.
Většina vyloďovacích pláží leží přibližně naproti (tedy západně od) Eceabatu, trochu víc na sever. Dohodoví vojáci se tenkrát vyloďovali ze západní, egejské strany. Průliv Dardanely v moci neměli, tak museli z té druhé strany. Snažili se ho právě tou invazí ze západu dobýt z pevniny, a tak se zmocnit průlivu. Jenomže invaze se jim zasekla už po pár desítkách či stovkách metrů. Turci, jakkoli špatně vycvičení a vyzbrojení, vojáky ANZAK díky šílenému terénu dokázali zastavit. Boje se tenkrát dostaly do patu. Objevilo se tu něco, co ve stejné době probíhalo na západní frontě: zákopová válka. Kulomety a obranné metody způsobily, že se bojové linie na dlouhé měsíce zastavily v neměnném tvaru. Ovšem za cenu velkých ztrát na obou stranách. Po roce naštěstí dohodovým vojevůdcům došla marnost jejich snahy a vojáky ANZAC potichu z linií přes moře evakuovali. Zůstali jenom mrtví a jejich hřbitovy.
Přestože nic nedokázali, byli vojáci ANZAC považováni za excelentní bojovníky. Proto se o nich Turci vyjadřovali s úctou a stejně hovoří i dnešní pomníky. Mnoho Australanů a Novozélanďanů na tato místa jezdí a tak trochu je uctívají. Když jsem vyloďovací pláže viděl, tak mi kopce nad nimi dost připomínaly bulharský Stob nebo Melnik. Byly vidět měkké blátivé horniny, sunoucí se v divných tvarech do moře, porostlé nízkými keři. Ne, že bych chtěl někdy něco dobývat, ale tyhle kopce musely být na bojové operace šílené. Jedno z údolí se jmenuje údolí šrapnelů. Dnes jsou v něm hezky upravené hřbitovy a nad nimi kopce. Nenápadné, ale blátivé, zrádné, s desítkami úžlabin a závrtů, s trním a kamením.
Při obraně Gallipolského poloostrova se proslavil generál Mustafa Kemal, pozdější první turecký prezident známý jako Atatürk.
Když jsem pozoroval vodu v průlivu Dardanely, ověřil jsem si, že je v něm značný proud. Od směru od Marmarského moře do Egejského teče hodně vody, minimálně na povrchu to tak je. Proud bych srovnal pocitově třeba s Dunajem, i když je průliv širší. Vzpomněl jsem si přitom na prastará vyprávění popisující, jak je plavba úžinami zrádná a obtížná (např. Argonauti).
Přes Gallipolský poloostrov se dá přejet autem z Evropy do Asie. Na trajekt se dá najet buď už na severu v Gallipoli (Gelibolu), nebo až v Eceabatu na poloostrově. Na Asijské straně se lze nalodit v Canakkale, v Lapseki nebo v Çardaku.
Anglický text z památníku: Those heroes that shed their blood in the
territory of this country! You are in the soil of a friendly country
here, therefore, rest in peace. You are lying together with the
mehmetçik, side by side, in each other's arms. You, mothers, who
sent their sons from faraway countries! Wipe away your tears. Your
sons are now lying in the bosom of ours, they are now in peace and
will rest in peace here forever. After losing their lives on this
land, they have become our sons as well. Mustafa Kemal Atatürk, 1934
